Šelma

Jako každého podzimu jsem se i letos s opadem prvního umírajícího listí proměnila v šelmu. Tiše našlapuji šedivými dny a se zaťatými zuby se pokouším nerozsápat své nic netušící okolí na cucky. Neklid, který přes léto pohltily životodárné paprsky slunce, mě nyní ovládá neúnavnou silou, získanou letním odpočinkem. Snažím se ho setřást bezcílným bloumáním žižkovskými ulicemi. V místech, kde jindy obdivuji zručnost architektů minulých století, nyní se smutkem spatřuji jen temná vybitá okna starobylých domů, kde namísto lidí prodlévají krysy a potkani. Potkávám chudé zadlužené rodiny, které žijí v okolních bytech s navlhlými zdmi. Hlavou mi začíná hlasitě znít ponurý motiv na téma chátrající dům. Zapisuji si nápad tužkou na notový papír a vracím se do svého starého bytu s navlhlými zdmi, abych si melodii přehrála na pianu. Po prvních třech taktech notový zápis trhám na kusy a se slzami v očích si uvědomuji, že s témto mizerným talentem ze mě hudební skladatelka nikdy nebude. Víkend za několik hodin skončí a já jako vždy nastoupím do práce, kde není pro umění místo.

Dělám osmnáctihodinové směny v diskontu Žabka. Cha, vím, co si říkáte – holka byla v mládí blbá, našla si v patnácti kluka, kvůli kterému se vykašlala na školu, takže teď musí otročit jako prodavačka. Pořádně se uč, Honzíku, jinak skončíš jako ona! Řeknu vám, že přesně tento typ předsudku mi na mé práci vadí nejvíce. Našla jsem si v Žabce brigádu už na vysoké škole, kde jsem studovala muzikologii. Školu jsem před třemi měsíci úspěšně dokončila, jenže jsem dosud nenašla nic lepšího, co bych mohla za peníze dělat. Člověk se nějak živit musí, aby mohl ve volných chvílích nerušeně dělat to, co ho baví. Například já skládám hudbu. Podivuhodné melodie mě napadaly již od dětství, jenže se mi dosud žádná nezdála natolik dobrá, abych se o ni podělila i se svým okolím. V budoucnu bych ráda pracovala jako hudební dramaturgyně v Rudolfinu, nebo jakékoli jiné kulturní instituci. A jednou bych si ráda otevřela vlastní obchůdek s vážnou hudbou. Jenže zatím nepřišel ten pravý čas a jak říká můj táta, člověk musí být realista.    

Přicházím v půl 6 ráno, abych obchod připravila na nápor ranních návštěvníků. V 6 hodin se dovnitř nahrnou první nešťastníci a jako náměsíční bloumají mezi regály. Jediný, kdo se na mě jako vždy usmívá, je dědeček Vasil, který jakožto dělník vstával před odchodem do důchodu vždy před rozedněním, a přestože již několik let do práce nemusí, ze zvyku se k nám i nadále stavuje na ranní kávu. Kolem 9 hodiny příval pracujících postupně utichá a já s napětím očekávám kočičí bábu. Tato příjemná postarší paní svým milovaným kočičkám kupuje dobroty v hodnotě stokorun, zatímco sama si sparťansky vystačí se třemi rohlíky a nejlevnějším pomazánkovým máslem. Po obědě se trousí děti ze školy a snaží se mě strojeně dospěláckým chováním přesvědčit, abych jim prodala pivo a cigarety. Poté obvykle přestávám vnímat, co se kolem mě děje, a těším se, až sebou doma konečně praštím do postele.

O půl 11, chvíli před zavírací dobou, se rozrazí dveře a dovnitř se vpotácí obtloustlý ožrala s legračním, nalepeným knírkem. Chvíli se zmateně rozhlíží kolem, dokud se zkoumavým pohledem nezastaví na mě.

„Brý večer, mrte kržfky?!“ 

Sakra, vždyť já toho bídáka znám...

„Dobrý večer, šéfe. Co jste to prosím říkal?“

Ten šašek se připotácí blíž. Z jeho pivního dechu se mi zvedá žaludek.

„Ptám-se-jes-li-máš-kří-žof-ky!“ zvolá s přehnaně pečlivou artikulací.

Hlavně se nenechat vyvést z míry. Zažila jsi s ním už i horší věci... A vlastně je to fajn chlap. Šéf prostě vždycky musí být tak trochu psychopat. Navíc to s tebou myslí dobře, jde mu jen o co největší zisk - pro nás pro všechny. Tak se tím kreténem nenech vyvést z míry a asi po stopadesáté si s ním zahraj hru na náročného zákazníka a hodnou prodavačku.

„Samozřejmě, pane. Máme buď křížovky pro rodinu, nebo pro volný čas. Jaké byste si přál?“

„Všééé-chny!-Všééé-chny-co-máš-bych-si-přál.“

Beru rovných padesát osm výtisků křížovek pro rodinu a volný čas a jedny po druhé mu je účtuji.

„Tisíc sto dva korun, prosím.“

Chvíli zmateně zírá do své peněženky, pak se na mě mlsně podívá a dá se do smíchu.

„Nemám! Asi to budeme muset vyřešit nějak jinak,“ pronáší náhle téměř střízlivě a pokládá mi svou neohrabanou pracku na rameno.

„Ano, budeme to muset vyřešit jinak,“ odpovídám chladně, „já vám to prostě vystornuju a vy se zatím půjdete domů vyspat a když se zítra ráno probudíte na všechno zapomeneme.“

„To kurva ani omylem, dyť tohle je můj vobchod! Si vemu křížovek, kolik uznám za vhodný, né?“

Začínám toho mít dost.

„Ale no tak... všichni moc dobře víme, že ste jen vobyčejnej manažer, a většina zisků jde Tescu, který to tady všechno vlastní. Ty ukradený křížovky by sis zaplatil.“

„Nebuď taková píča a dej mi rači pusu.“

Natahuji k němu tvář s vyšpulenými ústy a ve chvíli, kdy zavře oči, chytám toho parchanta pod krkem. Škrábu ho do krve svými umělými nehty, dokud neztratí vědomí a nepraští sebou o zem. Pro jistotu ho ještě vezmu půllitrem přes hlavu a volám si taxíka, aby mě odvezl co nejdál od místa činu. Tedy, tak si to alespoň představuje šelma uvnitř mě, zatímco ve skutečnosti jen jako zkoprnělá stojím, celá se třesu a zvažuji své možnosti.

„Dávám výpověď,“ šeptám nakonec skrz potlačovaný vzlykot a z posledních sil vybíhám ven z obchodu. Ulice smáčí slzy podzimního deště. Bezmyšlenkovitě se vydávám do kopce směrem k Riegrovým sadům. Zamlžených zrakem pozoruji Prahu a mou myslí se rozeznívá překrásná, tesklivá hudba.

Jako v mrákotách vytahuji notový papír a tužkou na něj zapisuji své myšlenky. Co naplat, že se v příštím okamžiku rozplynou v dešti, kvalitnější dílo jsem ještě nikdy nenapsala.