Šelma

Jako každého podzimu jsem se i letos s opadem prvního umírajícího listí proměnila v šelmu. Tiše našlapuji šedivými dny a se zaťatými zuby se pokouším nerozsápat své nic netušící okolí na cucky. Neklid, který přes léto pohltily životodárné paprsky slunce, mě nyní ovládá neúnavnou silou, získanou letním odpočinkem. Snažím se ho setřást bezcílným bloumáním žižkovskými ulicemi. V místech, kde jindy obdivuji zručnost architektů minulých století, nyní se smutkem spatřuji jen temná vybitá okna starobylých domů, kde namísto lidí prodlévají krysy a potkani. Potkávám chudé zadlužené rodiny, které žijí v okolních bytech s navlhlými zdmi. Hlavou mi začíná hlasitě znít ponurý motiv na téma chátrající dům. Zapisuji si nápad tužkou na notový papír a vracím se do svého starého bytu s navlhlými zdmi, abych si melodii přehrála na pianu. Po prvních třech taktech notový zápis trhám na kusy a se slzami v očích si uvědomuji, že s témto mizerným talentem ze mě hudební skladatelka nikdy nebude. Víkend za několik hodin skončí a já jako vždy nastoupím do práce, kde není pro umění místo.

Dělám osmnáctihodinové směny v diskontu Žabka. Cha, vím, co si říkáte – holka byla v mládí blbá, našla si v patnácti kluka, kvůli kterému se vykašlala na školu, takže teď musí otročit jako prodavačka. Pořádně se uč, Honzíku, jinak skončíš jako ona! Řeknu vám, že přesně tento typ předsudku mi na mé práci vadí nejvíce. Našla jsem si v Žabce brigádu už na vysoké škole, kde jsem studovala muzikologii. Školu jsem před třemi měsíci úspěšně dokončila, jenže jsem dosud nenašla nic lepšího, co bych mohla za peníze dělat. Člověk se nějak živit musí, aby mohl ve volných chvílích nerušeně dělat to, co ho baví. Například já skládám hudbu. Podivuhodné melodie mě napadaly již od dětství, jenže se mi dosud žádná nezdála natolik dobrá, abych se o ni podělila i se svým okolím. V budoucnu bych ráda pracovala jako hudební dramaturgyně v Rudolfinu, nebo jakékoli jiné kulturní instituci. A jednou bych si ráda otevřela vlastní obchůdek s vážnou hudbou. Jenže zatím nepřišel ten pravý čas a jak říká můj táta, člověk musí být realista.    

Přicházím v půl 6 ráno, abych obchod připravila na nápor ranních návštěvníků. V 6 hodin se dovnitř nahrnou první nešťastníci a jako náměsíční bloumají mezi regály. Jediný, kdo se na mě jako vždy usmívá, je dědeček Vasil, který jakožto dělník vstával před odchodem do důchodu vždy před rozedněním, a přestože již několik let do práce nemusí, ze zvyku se k nám i nadále stavuje na ranní kávu. Kolem 9 hodiny příval pracujících postupně utichá a já s napětím očekávám kočičí bábu. Tato příjemná postarší paní svým milovaným kočičkám kupuje dobroty v hodnotě stokorun, zatímco sama si sparťansky vystačí se třemi rohlíky a nejlevnějším pomazánkovým máslem. Po obědě se trousí děti ze školy a snaží se mě strojeně dospěláckým chováním přesvědčit, abych jim prodala pivo a cigarety. Poté obvykle přestávám vnímat, co se kolem mě děje, a těším se, až sebou doma konečně praštím do postele.

O půl 11, chvíli před zavírací dobou, se rozrazí dveře a dovnitř se vpotácí obtloustlý ožrala s legračním, nalepeným knírkem. Chvíli se zmateně rozhlíží kolem, dokud se zkoumavým pohledem nezastaví na mě.

„Brý večer, mrte kržfky?!“ 

Sakra, vždyť já toho bídáka znám...

„Dobrý večer, šéfe. Co jste to prosím říkal?“

Ten šašek se připotácí blíž. Z jeho pivního dechu se mi zvedá žaludek.

„Ptám-se-jes-li-máš-kří-žof-ky!“ zvolá s přehnaně pečlivou artikulací.

Hlavně se nenechat vyvést z míry. Zažila jsi s ním už i horší věci... A vlastně je to fajn chlap. Šéf prostě vždycky musí být tak trochu psychopat. Navíc to s tebou myslí dobře, jde mu jen o co největší zisk - pro nás pro všechny. Tak se tím kreténem nenech vyvést z míry a asi po stopadesáté si s ním zahraj hru na náročného zákazníka a hodnou prodavačku.

„Samozřejmě, pane. Máme buď křížovky pro rodinu, nebo pro volný čas. Jaké byste si přál?“

„Všééé-chny!-Všééé-chny-co-máš-bych-si-přál.“

Beru rovných padesát osm výtisků křížovek pro rodinu a volný čas a jedny po druhé mu je účtuji.

„Tisíc sto dva korun, prosím.“

Chvíli zmateně zírá do své peněženky, pak se na mě mlsně podívá a dá se do smíchu.

„Nemám! Asi to budeme muset vyřešit nějak jinak,“ pronáší náhle téměř střízlivě a pokládá mi svou neohrabanou pracku na rameno.

„Ano, budeme to muset vyřešit jinak,“ odpovídám chladně, „já vám to prostě vystornuju a vy se zatím půjdete domů vyspat a když se zítra ráno probudíte na všechno zapomeneme.“

„To kurva ani omylem, dyť tohle je můj vobchod! Si vemu křížovek, kolik uznám za vhodný, né?“

Začínám toho mít dost.

„Ale no tak... všichni moc dobře víme, že ste jen vobyčejnej manažer, a většina zisků jde Tescu, který to tady všechno vlastní. Ty ukradený křížovky by sis zaplatil.“

„Nebuď taková píča a dej mi rači pusu.“

Natahuji k němu tvář s vyšpulenými ústy a ve chvíli, kdy zavře oči, chytám toho parchanta pod krkem. Škrábu ho do krve svými umělými nehty, dokud neztratí vědomí a nepraští sebou o zem. Pro jistotu ho ještě vezmu půllitrem přes hlavu a volám si taxíka, aby mě odvezl co nejdál od místa činu. Tedy, tak si to alespoň představuje šelma uvnitř mě, zatímco ve skutečnosti jen jako zkoprnělá stojím, celá se třesu a zvažuji své možnosti.

„Dávám výpověď,“ šeptám nakonec skrz potlačovaný vzlykot a z posledních sil vybíhám ven z obchodu. Ulice smáčí slzy podzimního deště. Bezmyšlenkovitě se vydávám do kopce směrem k Riegrovým sadům. Zamlžených zrakem pozoruji Prahu a mou myslí se rozeznívá překrásná, tesklivá hudba.

Jako v mrákotách vytahuji notový papír a tužkou na něj zapisuji své myšlenky. Co naplat, že se v příštím okamžiku rozplynou v dešti, kvalitnější dílo jsem ještě nikdy nenapsala.

Německá jízda

            Den třetí

           

Kdyby se udělovaly ceny za hlasitost chrápání, byla by Susanne mistryní světa. Marné jsou špunty do uší, které mě byly schopny uchránit už před ledasčím, marné je zkoušet ji utišit či myslet na velikost vesmíru a malichernost svého problému... nemůžu spát a neumím si představit nic, co by v tu chvíli mohlo být horší. A když pak nad ránem konečně usnu a sním o mluvících holubech, pokazí mi to hned vzápětí zazvonění budíku. Mám chuť ho vyhodit z okna, na všechno se vysrat a spát dál až do oběda, ale nakonec se překonám a překvapivě plná energie vyrážím v 7 ráno na cestu. Na rozloučenou si v Kastanienallee dávám k snídani obří bagetu s mozzarellou a pestem, zapíjím to dvěma šálky kávy a s láskou pozoruji probouzející se Berlín. Bude se mi stýskat.

            Když se po ne příliš příjemné hodině strávené v dopravní zácpě dostávám na cyklostezku vzdalující se od silnice, zaplaví mě vlna euforie. Hurá na sever! Míjím zahrádkářské kolonie a rozlehlá jezera podobná mořím. Vzduch voní sladce po melounech a zpěv ptáků doprovází pravidelné předení mého milého kola. Pak následuje několik kilometrů dlouhá alej stovky let starých stromů, jejichž větve se v korunách vzájemně proplétají a tvoří tak zdánlivě nekonečný zelený tunel. A aby toho nebylo málo, cesta tímto magickým tunelem vede po celou dobu z kopce! Cítím se jako v ráji.

            Po prvních 51 km zastavuji v Oranienburgu. Trochu mě začínají bolet záda z batohu, nenapadlo mě totiž pořídit si na zadní kolo nosič, který tam snad všichni rozumní cyklisté mají, a hlavně mi dávno došly veškeré zásoby vody. Jako na zavolanou se přede mnou objeví levně vyhlížející Kebab-house. kde si dávám falafel s vychlazeným pivem, na záchodě plním láhve čerstvou vodou, a jediné, co mi kazí radost, jsou odporné hrací automaty, které tam nevím proč mají taky, a nějaký zoufalý kluk do nich láduje své poslední drobné.

            Následuje další nádherný úsek vedoucí desítky kilometrů souběžně s řekou Havel. Vzduch voní jehličím a květinami a je takové vedro, že nepotkávám jediného dalšího cyklistu. Užívám si to naprosté odpoutání se od civilizace až do chvíle, kdy mi po několika hodinách opět dochází voda a není kde  bych ji mohla doplnit (teoreticky snad v té zelené řece, ale ráda bych se ještě dožila zítřejšího rána). Tak jedu dál už poněkud méně nadšená, batoh se mi zdá čím dál tím těžší, záda bolavější, rty úplně suché a popraskané. Každou chvíli je však k vidění něco úžasného, co mě z té bolesti vytrhne, ať už vzácný vodomilný pták, dřevěný most nebo ukazatel, na kterém stojí, že do Fürstenbergu, mé dnešní cílové destinace, zbývá urazit posledních 20 km.

            Do cíle přijíždím těsně po západu slunce. Jediné, co mi zbývá, abych se dostala do svého hotelu a konečně se mohla napít, je vystoupat menší kopec. Abych to však neměla tak jednoduché, spadne mi těsně před hotelem řetěz a já se rozčílím a zařvu několik německých nadávek, jak nějaký zapšklý dědek. Sice nemám nejmenší problém řetěz během několika minut nasadit zpátky, ale zaseru si přitom tak nehorázně kalhoty a ruce - jako by nestačilo, že jsem ve tváři určitě rudá jak růže a zpocené vlasy mi trčí do všech stran, ještě musím mít upatlané ruce od oleje, vždyť s takovou mě do toho hotelu ani nepustí!

            Nakonec to probíhá hladce, jediné, co paní na recepci zajímá, je jestli jí mám jak zaplatit, a tak v 11 večer spokojeně ležím osprchovaná, najezená a napojená v měkké posteli, píšu smsku mámě, že po prvních 150 km žiju a mám se skvěle a konečně se můžu v klidu a do sytosti vyspat. 

Den čtvrtý

 Původní plán vstát v 6 ráno nevyšel. Vyhrabu se z postele o půl 10 a probudím se teprve při pohledu na švédský stůl u snídaně, kde je snad více jídla, než kolik jsem viděla za poslední měsíc. Čerstvé jahody, sýr, vajíčka, uzený losos, mňaaam!

Hotel opouštím o pět kilo těžší těsně před polednem. Sice jsem podle plánu měla být dávno v Neusterlitzu, tedy o 60 km dál, ale co naplat, i flákat se je občas potřeba. Stejně mám pocit, že tohle tropické vedro sportovním výkonům příliš nepřeje. Další hodinu bloumám lázeňským krokem po Fürstenbergu, nejvíc se mi líbí v protestantském kostele (těžko říct, zda je to jeho výjimečnou atmosférou, nebo prostě jen tím, že je v něm příjemný chládek) a uvědomuju si, že mě vedle zad začalo bolet ještě levé lýtko.

Pak tedy konečně vyjíždím a opět brzy zapomínám, jak je mi po tělesné stránce bídně. Cesta totiž vede překrásným lesem, kde je teplota stejně příjemná jako ve Fürstenbergském kostele, a meditovat se v něm dá snad ještě lépe. Vůbec si nevzpomínám, kdy jsem se naposledy cítila být tak klidná a očištěná. Tak zamilovaná do celého světa. Myslím na své přátele a rodinu a nemůžu se dočkat, až je znovu uvidím a obejmu. Snad jim budu schopna alespoň část tohoto krásného pocitu předat jako ten nejdražší suvenýr, který je vůbec možné si z cest přivést, a který podobně objevovali poutníci již před staletími.  

Po několika hodinách opouštím les a musím dál následovat cyklostezku podél silnice, kde lze meditovat jen stěží. Často zastavuji, abych si protáhla záda,  utřela pot z čela a zbavila skla svých brýlí otravných mušek. Je však milé, že kdykoliv takhle na chvíli stojím, zastaví u mě dřív nebo později i nějaký řidič nebo řidička a ptají se, zda je vše ok. Říkám, že jo, že pohoda, a přeji jim krásnej den a hned ho mám taky hezčí, protože je pěkné vidět, že o vás má někdo starost, i přestože jste jen divná ušmudlaná cyklistka.

Podle svých optimistických plánů jsem měla dnes večer dorazit do Rostocku, ale je dávno 8 a já teprve přijíždím do městečka Waren (Müritz), které je od Rostocku vzdáleno dalších 90 km. To mám za to ranní flákání. Příliš se tím ale nevzrušuji a v klidu si to překrásné lázeňské město obklopené největším vnitrostátním jezerem Německa procházím. Kdybych neměla v Rostocku domluvený Couchsurfing, snad tu i zůstanu spát jen tak v lese a hodiny naslouchám zpěvu neznámých, chráněných ptáků, ale nedá se nic dělat, poprvé a snad i naposled za celou cestu „podvádím“ a jedu do Rostocku vlakem. V životě jsem za ten pozoruhodný stroj pohybující se rychle po kolejích nebyla více vděčná!

Ta největší část dobrodružství má však v Rostocku teprve přijít. Hledá se byt mého hostitele Bennyho! Mám sice adresu, ale ne mapu, a tak se musím spousty lidí ptát (Benny totiž nevlastní mobil, takže mu nemůžu ani brnknout a poprosit ho o radu, něco až nepředstavitelného v tomto postmoderním věku), a zděšeně zjišťuji, že to je až kdesi v periferii města, takže se na kole plahočím další hodinu a půl. Cestou alespoň míjím překrásné přístavy a lodě, poprvé v životě cítím vůni Baltského moře a se zatajeným dechem sleduji paprsky zapadajícího slunce odrážející se od mořské hladiny. Pak se konečně dosmýkám k zastávce, která má být poblíž, ale místo Bennyho domu nacházím jen obrovská skladiště supermarketů, mám chuť se na to už vykašlat a jít spát někam pod most, že jsem radši nezůstala ve Warenu, ale nakonec potkávám nějakého milého týpka, který mě pošle správným směrem a s úderem půlnoci konečně zvoním na Bennyho zvonek.

Přichází mi otevřít asi pětadvacetiletý usměvavý týpek s kšiltem dozadu a velkou jizvou na noze. „My place is quite minimalistic,“ prohlásí, když vstupujeme do jeho bytu a já záhy pochopím, co tím myslí. V kuchyni nejsou kromě sporáku a varné konvice žádné elektrospotřebiče, ani lednička, a v obýváku nenajdete nic než starý počítač a pohovku. Říká, že můžu spát v jeho posteli v ložnici, zatímco on se vyspí na gauči. Jsem mu za všechno moc vděčná a ráda bych o něm zjistila něco víc, tak navrhuji, že bychom ještě mohli skočit na benzínku pro pár piv. Nadšeně souhlasí.

Povídáme si skoro až do rána. Zjišťuji, že Benny v 16 letech odešel z domova, ale díky pohostinnosti svých přátel se nikdy úplně neoctl na ulici. „Proto mám rád Couchsurfing, vím, jak důležitý to je, mít kde přespat. A jak důležitý je dělat něco dobrýho pro druhý. To se pak člověku vždycky vrátí, jak se ke druhejm chová.“

Ve 3 ráno přicházejí do Bennyho bytu další dva Couchsurfeři ze Španělska. Ubytoval je na poslední chvíli přes emergancy request, protože se v Rostocku octli naprosto neplánovaně a bez peněz na ubytování. „Stopovali jsme směrem na Hamburg. Pak nám konečně zastavil nějakej týpek s úplně božím sporťákem, co do Hamburgu jel, tak si říkáme, skvělý! Jenže to byl totální magor a rozjel to rychlostí asi 250 km/h. Nejdřív to byla prdel, ale pak jsme se začali bát, že nás fakt zabije. Museli sme mu říct, ať nás v nejbližším městě vysadí. A do Hamburgu radši dojedem až zítra.“

Ještě pár hodin si vyměňujeme šílené cestovatelské historky a nad ránem spokojeně usínáme.

                 

Dva podivné dny v Berlíně

Den první:

 

V půl 6 ráno se mě snaží z postele vylákat optimismem jásající melodie budíku. Po prvních otravných tónech ji spěšně vypínám a nejistým krokem se potácím do kuchyně. Proč jsem proboha šla spát až ve 3 ráno? Jasně, pečlivě prostudovat mapy před odjezdem je důležité, ale neměla jsem na to předtím celý týden? Na druhou stranu, nejspíš bych samým vzrušením dřív ani usnout nedokázala, takže si nemám co vyčítat Rychle do sebe kopnu šálek kávy, naposledy kontroluji obsah batohu, s úlevou nacházím své kolo na chodbě přesně tam, kde jsem ho včera s lehkými obavami zanechala, a s radostí se řítím z kopce směrem k hlavnímu nádraží. Prší, a tak kromě bandy usmívajících se pracovníků Technických služeb potkávám jen kolony nelidsky působících aut.  

Vlak do Berlína zeje prázdnotou. Věším kolo na podivný hák v cyklistickém voze a přitom si vybavuji video z jatek, kde na podobné háky věší mrtvý dobytek, aby šel snadněji stáhnout z kůže. Poté se usadím k oknu s vědomím, že je to tento týden naposledy, co se nechávám z bodu A do bodu B přepravit bez vynaložení vlastního úsilí. Vlak se pomalu dává do pohybu.

Chvíli pozoruji skrz proudy po okně stékajícího deště barevné žižkovské domy a přemýšlím, jaké fascinující lidské osudy mohou jejich staré praskající zdi pamatovat, poté zavírám oči a znovu se probouzím o několik hodin později, dávno za česko-německými hranicemi. Mraky na nebi se začínají protrhávat a do vlaku nesměle pronikají první hřejivé paprsky slunce. V Drážďanech si ke mně přisedne skupina internacionálních babiček – Němka, Japonka a Švédka. Lámavou angličtinou jedna druhé popisují zážitky ze svých cest, zvědavě porovnávají zvyky společností, z nichž pocházejí, a člověk se při pohledu na ně nemůže přestat usmívat a přát si, aby byl jednou ve stáří stejně tak mladý.

Těsně před polednem přijíždím do sluncem prozářeného Berlína. Poprvé v životě se při jízdě na kole v provozu necítím jako sebevrah, tak perfektně značené a pohodlné ty cyklostezky v širokých berlínských ulicích jsou. Samou radostí třikrát obkroužím centrum, přitom si prohlížím všechny pozoruhodné památky vyjmenované v průvodci, jejichž jména a historii si můžete přečíst z tolika jiných zdrojů, že se mi zdá nesmyslné znovu zde o nich vyprávět. Snad jen, že nejvíce mě uchvátil staro-nový Kaiser Wilhelm Gedächtnis-Kirche, který považuji za dokonalé zhmotnění podstaty celého Berlína. Jak je to disharmonické spojení válkou poznamenaných historických budov s ambiciózní postmoderní architekturou na první pohled divné a ošklivé! A přesto, znáte snad jiné město, které by upřímněji, bez jakýchkoliv příkras dávalo na odiv celou svou historii, jakkoliv absurdní a nesnesitelná se může zdát? Člověku z toho může být buď hluboce smutno, nebo může být nadšen a okouzlen veškerou protikladností života, která se mu zde připomíná na každém kroku, a protože svítí slunce, není pro mě nikterak těžké spíše než melancholii podlehnout nadšení.

Po několikátém zakručení břicha si uvědomuji, že jsem samým nadšením ještě ani neobědvala, přestože před chvílí odbila čtvrtá hodina. Vydávám se tedy hledat ulici Kastanienallee, na jejímž vrcholu by se měl tyčit Konnopke´s Imbiß s nejlepším Currywurstem v Berlíně. Mapy v mobilu mi bez připojení k internetu nefungují, a tak zkouším zapojit svou intuici a prostě někam jedu. Po půlhodině chaotického bloudění to vzdávám a zkouším se radši někoho německy zeptat. Mám štěstí, protože hned první kolemjdoucí s sebou mají mapu Berlína, kterou mi s úsměvem darují a dokonce mi v ní zakroužkují, kde přesně se právě nacházíme. Vděčně se s nimi loučím a ke svému úžasu zjišťuji, že zakroužkovaná ulice je jen kousek od Kastanienallee. Ani se m nechce věřit, jak je má intuice skvělá, a zvesela ujíždím směrem k cíli.

Jaké je však mé překvapení, když místo ke stánku s božským Currywurstem opět přijíždím do centra na Museumsinsel a tento scénář se jako v absurdním divadle znovu a znovu opakuje! Asi hodinu bezradně kroužím kolem notoricky známých památek, pot ze mě jen teče, a nejhorší na tom je, že vůbec nechápu, co dělám špatně. Copak vůbec neumím číst v mapě? Jak se proboha chci dostat do Kodaně, když ani nejsem schopná najít jednu nedalekou ulici? Opřu kolo o zeď, znovu zoufale rozprostírám mapu, a vtom mi to dojde! V Berlíně se nacházejí dvě ulice podobného názvu, Oranienstraße a Oranienburgerstraße, a zatímco celou dobu stojím na jedné z nich, na mapě je zakroužkovaná ta druhá, ležící úplně jinde.

Po další čtvrt hodině jako v posledním tažení konečně přijíždím do cíle k zaslíbenému Imbißu. Nevím sice, nakolik může být tolik hladová a vyčerpaná bytost jako já objektivní, ale mám pocit, že lépe chutnající Currywurst bych v Berlíně skutečně pohledala jen stěží. Stejně tak výborné se mi zdá i pivo Berliner, kterého do sebe v několika minutách naliju hned dvě láhve, a v příjemném opojení se pomalu procházím po Kastanienallee, nádherné ulici plné kaváren, knihkupectví, bazarů s gramodeskami a kouzelným starým kinem, atmosférou tolik připomínající můj milovaný Žižkov.

Blíží se večer a s ním i čas konečně poznat mého hostitele, Philippa z Couchsurfingu. Bydlí na sídlišti, na kterém jsou poetické snad jen názvy jednotlivých ulic, nesoucí jména světových hudebních skladatelů. Trochu nervózně stisknu zvonek a snažím se příliš nemyslet na to, jak vyjetě musím po tomto náročném dni působit. Avšak podle příliš hlasitého smíchu, kterým Philipp reaguje téměř na každou z mých rádoby vtipných poznámek, je nejspíš ještě nervóznější než já. Naštěstí se po několika minutách oba uklidníme a konverzace dál plyne poklidně jako hladina řeky Správy. Zjišťuji, že Philipp za poslední 3 roky hostil přes 800 různých cestovatelů a pracuje v online psychologické poradně, poté vypiju 6 půllitrových sklenic vody (až doteď jsem si vůbec neuvědomila, jakou mám vlastně žízeň!) a vydám se do blízkého obchodu pro několik láhví piva, zatímco Philipp pro nás připravuje večeři.

Když se vracím „domů“, přivítají mě 3 další cestovatelky – obrovská Susanne z Dánska a dvě éterické bytosti z Islandu (za chvíli vyjde najevo, že jsem Philippovi blbě rozuměla, a ve skutečnosti jsou z Irska, ale vypadají tak nadpozemsky, že už to pro mě stejně navždycky zůstane Island). Susanne je 47 let, za doprovodu hlasitého funění přechází pomalým kolébavým krokem několik minut z jedné strany obýváku na druhou a má nepříjemnou zálibu neustále všechny fotografovat a následně tyto kompromitující materiály sdílet na Facebooku.

U večeře Philippa přesvědčím, aby nám předvedl něco ze své hudební tvorby, o které s takovou láskou píše na svém profilu. Chvíli se zdráhá, že prý to nestojí za nic, ale po první láhvi piva nadšeně souhlasí. Zhasne v obýváku světla a já nevěřícně zjišťuji, že se nám nad hlavou rozzářila obrovská disko koule, zaplavující pokoj zelenými srdíčky, rudými hvězdami a bůh ví čím ještě. Do toho se domem hlasitě rozezní pekelné osmdesátkové elektro, Philipp to doprovází svým pisklavým hlasem a tančí přitom jak pominutý. Rychle do sebe liju další a další pivo a i když to i přes mou čím dál tím větší opilost zůstává pořád stejně strašné, mám radost, že je ten zvláštní roztržitý pán najednou tak šťastný. Holky z Islandu to nejspíš vidí stejně, neboť si vyměňují několik pobavených pohledů, a Susanne, jako by se jí to vůbec netýkalo, exportuje do svého kapesního notebooku další miliardu fotek.

Po několika hodinách naštěstí dochází pivo a v domě zavládne ticho. Je na čase jít spát. 

Den druhý:

Několik minut po 6 ráno mě probouzí dřevorubecké chrápání Susanne. Ne, že bych byla nadšená, ale na druhou stranu toho dnes aspoň víc stihnu. Navíc je osvobozující probudit se z apokalyptického snu o 3. světové válce, která svět zachvátila po rozpadu EU, do celkem poklidného rána, i když s vědomím, že právě teď probíhají v Bruselu za zavřenými dveřmi jednání, která v úplnou destrukci společné Evropy klidně vyústit mohou. Je mi z toho smutno a nechápu, jak můžeme v našich dějinách znovu a znovu dopustit, aby uměle vytvořené peníze a s nimi související dluhy rozvracely náš skutečný svět se všemi jeho technickými vymoženostmi a vznešenými hodnotami, které člověk na okamžik proměněný v Boha dokázal vytvořit. Proč se navzájem tak trápíme? K čemu je člověku zisk, když pro něj musí druhý trpět? A existuje vůbec nějaká reálná šance, jak tuto plíživou a stále pokročilejší destrukci Evropy zastavit? Nebo nezbývá nic než čekat na katastrofu a s ní (snad?) spojenou katarzi?  

Na jiné myšlenky přicházím až ve chvíli, kdy znovu osedlám hřbet kola a rychlostí větru se řítím dolů z několikakilometrového kopce. Jak osvobozující je na chvíli jen tak jet a nad ničím velkým nepřemýšlet. Poslední volný den v Berlíně. Co budu dělat?

Nejdříve navštěvuji Kreuzberg, kde v jedné zapadlé uličce náhodně objevuji perfektní antikvariát a knihovnu Another Country. Ve dvou rozlehlých poschodích od podlahy ke stropu přeplněných anglickými knihami najdete zároveň spoustu křesel různých barev a velikostí, která člověka přímo svádějí k tomu, aby v nich ve společnosti knihy klidně proseděl celý den. Ve spodním patře objevuji kávovar, ledničku s pivem a domácí limonádou, čerstvý chléb, máslo, v rohu stojí opřená kytara a u dlouhého stolu sedí a diskutuje skupinka několika mladých lidí. Podle programu se zde konají také různé filmové projekce, čtenářský klub, autorská čtení, diskuse o společenských problémech,… Co víc si vůbec přát? Kdybych v Kreuzbergu žila, nejspíš mě odsud vůbec nedostanete.  

Dále stojí za zmínku odpolední návštěva tureckého trhu na Maybachufer. Za několik málo Euro si zde k obědu kupuji pytel čerstvých meruněk, šťavnaté mango, jablka a pomeranče a za doprovodu pouličního muzikanta zpívajícího o Bohu a lásce asi hodinu sedím u řeky, pomalu si vychutnávám všechno to dokonalé ovoce a přeji si, aby tato zdánlivě obyčejná chvíle nikdy neskončila. Pak nakupuji ještě trochu ovoce pro Philippa a ostatní spolubydlící, nabita novou energii dál bloumám neznámými ulicemi, a nakonec svou pouť končím na nejlepším možném místě, bývalém letišti Templehof.

V době berlínské blokády sloužil Templehof k zásobování Západního Berlína. Po pádu železné opony se však znovusjednocený Berlín během několika let rozrostl natolik, že se letiště octlo ze všech stran obklopené zástavbou a je proto z bezpečnostních důvodů nemožné nadále jej využívat k původnímu účelu. A tak sem začali chodit lidé podobně jako do parku – po několikakilometrových ranvejích se místo letadel projíždějí skejťáci, cyklisté a bruslaři, děti pouštějí draky, jiné si v trávě líně čtou nebo vychutnávají pivo, a ač se vedení města již několikrát pokoušelo prostor využít například pro výstavbu nových bytů, pokaždé narazilo na nevídanou vlnu odporu veřejnosti. Jsem nadšena, a tak střídavě jezdím po ranvejích a válím se v trávě až do západu slunce.

Večer se už nic příliš zajímavého neděje, jen přijela nová cestovatelka z amerického Texasu a nestačí se divit podivuhodnému životu Evropanů. „To jako fakt pijete vodu z kohoutku? Vždyť se dá koupit normálně v supermarketu!“ vzpíná ruce k nebi a zvědavě si ode mě nechává vysvětlit, co to je Česká republika. Aspoň si ale můžu trochu procvičit angličtinu…  Pak jdu brzo spát, nastavuji si budík na 6 ráno (pokud mě předtím nestihne probudit Susanne) a těším se a zároveň trochu bojím, jestli zítra těch prvních plánovaných 150 km dokážu ujet.   

Kaiser Wilhelm Geachtnis Kirche

Another Country

Kino v Kastanienallee

 

Tempelhof Flughafen

Odjet někam daleko

                 Minulý podzim jsem začala jezdit do školy na kole a mou mysl přitom jednoho ponurého rána navštívila vzrušující myšlenka – co kdybych tentokrát jela někam jinam? Někam dál? Svět přeci nabízí tolik vzrušujících míst, o jejichž existenci nemám ani nejmenší tušení, tak proč marnit své drahocenné mládí v jediné, duši ubíjející instituci? Projet tak na kole celé Německo, Francii, Finsko, Kanadu (…)! Z představy tolika mnou dosud neprobádaných zemí a krásných inspirativních lidí, s kterými bych se v nich mohla seznámit, se mi divoce rozbušilo srdce.  

                Několik vteřin poté se však mělo mé srdce rozbušit ještě více. Těsně přede mnou totiž hlasitě zaskřípěly brzdy nablýskaného auťáku, jehož řidič mě tituloval blonďatou pičou, která nemá na silnici co dělat. A měl pravdu, měla jsem mu dát na křižovatce přednost, jenže to bych si ho nejdříve musela místo svého bláhového snění všimnout!  Ty jo, vždyť chybělo jen málo, tak strašně málo, a mohla jsem být klidně mrtvá nebo Bůh ví co jiného, fuj.  V šoku a oběma nohama opět pevně na zemi jsem zbaběle zamířila směrem ke škole.

                Myšlenku na dalekou cestu jsem ovšem ze své hlavy nikdy úplně vypudit nedokázala. Na účtu mi navíc leželo dosud netknuté prospěchové stipendium, které jsem loni v prváku získala vlastně jen díky nevídané souhře náhod a štěstí (které si mimochodem v druháku vykompenzovala úplně stejná dávka smůly), a přísahala jsem si, že tyto peníze za nic horšího než za cestování a dárky pro druhé v žádném případě neutratím. A tak se v průběhu roku postupně zrodil můj plán, pro někoho snad nic výjimečného, pro mě však velké rozhodnutí - jet v létě na kole úplně sama přes Německo do Dánska, spát při tom u místních lidí, nejlépe přes Couchsurfing, abych co nejvíce nahlédla do jejich skutečného života, a jinak to celé zbytečně příliš neplánovat a jen tak si svobodně užívat, cokoliv mi cesta přichystá.

                Reakce okolí byly vesměs zděšené: „Cestovat sama… a nebojíš se? Taková křehká, jedenadvacetiletá holka v dnešním nebezpečném světě, to je přece šílenství! A ještě přitom spát u úplně cizích lidí, které si najdeš kdesi na internetu, co když tě znásilní a zavřou do sklepa a (…)?“ Typické paranoidní kecy dnešního vystrašeného človíčka denně si vymývajícího mozek zprávami na TV Nova a články na Novinách! Televizi naštěstí už léta nevlastním a s důvěrou v neznámé lidi problém nemám. Stejně jsme všichni více méně stejní, potřebujeme dýchat, jíst a pít, potřebujeme lásku, a pokud má naše společnost alespoň za něco stát, musíme jeden druhému začít opět věřit, nikoli se hned podezírat z těch nejhorších zvěrstev, a uzavřeni sami do své prázdné existence se zamračeně míjet na ulicích. Takže ano, věřím v lidi bez předsudků, a přestože mě někdy zklamou, nemám problém jim odpustit.

Nikdy například nezapomenu na chvíli, kdy jsem před lety opilá a v dost nepříjemné depce bloudila ve 4 ráno jakousi periferií Ostravy a už nejmíň hodinu marně pátrala po autobusové zastávce, když vtom se přede mnou zjevil jakýsi dvoumetrový Rom a ustaraně se zeptal, zda něco nepotřebuji. Umím si představit, že většina z vás by se nejspíš okamžitě otočila na podpatku a zdrhala s představou, že vás chce okrást a zmlátit a kdo ví co ještě, případně ti „odvážnější“ by tu černou tlamu poslali do prdele, že ano, nicméně já byla šťastná, že se té odporné noci konečně objevil alespoň jeden milý člověk, který mi nabízí pomocnou ruku. Chvíli jsme si povídali, jak nesnesitelný se život někdy zdá, a pak mě doprovodil až na tu prokletou zastávku a počkal, dokud jsem nenastoupila do správného autobusu. I když mi pořád nebylo moc dobře, bylo mi rozhodně líp, a dodnes za to tomuto „cizímu“ člověku nepřestávám být vděčná. Podobných historek bych vám mohla vyprávět spoustu, nicméně, zpátky k mé plánované cyklojízdě.

                Co mě samotnou trápilo mnohem více, byla otázka, zda je vůbec reálné takovou vzdálenost na kole zvládnout. Nejsem žádná velká sportovkyně, dříve jsem sice chodila denně běhat, ale co jsem se přestěhovala na kopcovitý Žižkov, vzdala jsem to hned po několika prvních vyčerpávajících pokusech. A navíc, nebude to moc nepříjemné, jet celou dobu po silnici vedle těch hnusných smradlavých aut a náklaďáků? Po chvíli pátrání na internetu jsem však zjistila, že existuje 630 km cyklostezka propojující Berlín s Kodaní, vedoucí podél Německých jezer, přes lesy a národní parky, fjordy a pláže, nezávisle na pulzujících silnicích, po nichž musíte jet jen zcela výjimečně. Dokonalost sama! Jediné, co mi zbývalo, bylo obeslat s žádostmi o ubytování několik sympatických lidí z Couchsurfingu, složit na konci semestru co nejrychleji všechny ty absurdní zkoušky, a konečně vyrazit vstříc svému severskému dobrodružství!