Odjet někam daleko

                 Minulý podzim jsem začala jezdit do školy na kole a mou mysl přitom jednoho ponurého rána navštívila vzrušující myšlenka – co kdybych tentokrát jela někam jinam? Někam dál? Svět přeci nabízí tolik vzrušujících míst, o jejichž existenci nemám ani nejmenší tušení, tak proč marnit své drahocenné mládí v jediné, duši ubíjející instituci? Projet tak na kole celé Německo, Francii, Finsko, Kanadu (…)! Z představy tolika mnou dosud neprobádaných zemí a krásných inspirativních lidí, s kterými bych se v nich mohla seznámit, se mi divoce rozbušilo srdce.  

                Několik vteřin poté se však mělo mé srdce rozbušit ještě více. Těsně přede mnou totiž hlasitě zaskřípěly brzdy nablýskaného auťáku, jehož řidič mě tituloval blonďatou pičou, která nemá na silnici co dělat. A měl pravdu, měla jsem mu dát na křižovatce přednost, jenže to bych si ho nejdříve musela místo svého bláhového snění všimnout!  Ty jo, vždyť chybělo jen málo, tak strašně málo, a mohla jsem být klidně mrtvá nebo Bůh ví co jiného, fuj.  V šoku a oběma nohama opět pevně na zemi jsem zbaběle zamířila směrem ke škole.

                Myšlenku na dalekou cestu jsem ovšem ze své hlavy nikdy úplně vypudit nedokázala. Na účtu mi navíc leželo dosud netknuté prospěchové stipendium, které jsem loni v prváku získala vlastně jen díky nevídané souhře náhod a štěstí (které si mimochodem v druháku vykompenzovala úplně stejná dávka smůly), a přísahala jsem si, že tyto peníze za nic horšího než za cestování a dárky pro druhé v žádném případě neutratím. A tak se v průběhu roku postupně zrodil můj plán, pro někoho snad nic výjimečného, pro mě však velké rozhodnutí - jet v létě na kole úplně sama přes Německo do Dánska, spát při tom u místních lidí, nejlépe přes Couchsurfing, abych co nejvíce nahlédla do jejich skutečného života, a jinak to celé zbytečně příliš neplánovat a jen tak si svobodně užívat, cokoliv mi cesta přichystá.

                Reakce okolí byly vesměs zděšené: „Cestovat sama… a nebojíš se? Taková křehká, jedenadvacetiletá holka v dnešním nebezpečném světě, to je přece šílenství! A ještě přitom spát u úplně cizích lidí, které si najdeš kdesi na internetu, co když tě znásilní a zavřou do sklepa a (…)?“ Typické paranoidní kecy dnešního vystrašeného človíčka denně si vymývajícího mozek zprávami na TV Nova a články na Novinách! Televizi naštěstí už léta nevlastním a s důvěrou v neznámé lidi problém nemám. Stejně jsme všichni více méně stejní, potřebujeme dýchat, jíst a pít, potřebujeme lásku, a pokud má naše společnost alespoň za něco stát, musíme jeden druhému začít opět věřit, nikoli se hned podezírat z těch nejhorších zvěrstev, a uzavřeni sami do své prázdné existence se zamračeně míjet na ulicích. Takže ano, věřím v lidi bez předsudků, a přestože mě někdy zklamou, nemám problém jim odpustit.

Nikdy například nezapomenu na chvíli, kdy jsem před lety opilá a v dost nepříjemné depce bloudila ve 4 ráno jakousi periferií Ostravy a už nejmíň hodinu marně pátrala po autobusové zastávce, když vtom se přede mnou zjevil jakýsi dvoumetrový Rom a ustaraně se zeptal, zda něco nepotřebuji. Umím si představit, že většina z vás by se nejspíš okamžitě otočila na podpatku a zdrhala s představou, že vás chce okrást a zmlátit a kdo ví co ještě, případně ti „odvážnější“ by tu černou tlamu poslali do prdele, že ano, nicméně já byla šťastná, že se té odporné noci konečně objevil alespoň jeden milý člověk, který mi nabízí pomocnou ruku. Chvíli jsme si povídali, jak nesnesitelný se život někdy zdá, a pak mě doprovodil až na tu prokletou zastávku a počkal, dokud jsem nenastoupila do správného autobusu. I když mi pořád nebylo moc dobře, bylo mi rozhodně líp, a dodnes za to tomuto „cizímu“ člověku nepřestávám být vděčná. Podobných historek bych vám mohla vyprávět spoustu, nicméně, zpátky k mé plánované cyklojízdě.

                Co mě samotnou trápilo mnohem více, byla otázka, zda je vůbec reálné takovou vzdálenost na kole zvládnout. Nejsem žádná velká sportovkyně, dříve jsem sice chodila denně běhat, ale co jsem se přestěhovala na kopcovitý Žižkov, vzdala jsem to hned po několika prvních vyčerpávajících pokusech. A navíc, nebude to moc nepříjemné, jet celou dobu po silnici vedle těch hnusných smradlavých aut a náklaďáků? Po chvíli pátrání na internetu jsem však zjistila, že existuje 630 km cyklostezka propojující Berlín s Kodaní, vedoucí podél Německých jezer, přes lesy a národní parky, fjordy a pláže, nezávisle na pulzujících silnicích, po nichž musíte jet jen zcela výjimečně. Dokonalost sama! Jediné, co mi zbývalo, bylo obeslat s žádostmi o ubytování několik sympatických lidí z Couchsurfingu, složit na konci semestru co nejrychleji všechny ty absurdní zkoušky, a konečně vyrazit vstříc svému severskému dobrodružství!