Den třetí
Kdyby se udělovaly ceny za hlasitost
chrápání, byla by Susanne mistryní světa. Marné jsou špunty do uší, které mě
byly schopny uchránit už před ledasčím, marné je zkoušet ji utišit či myslet na
velikost vesmíru a malichernost svého problému... nemůžu spát a neumím si
představit nic, co by v tu chvíli mohlo být horší. A když pak nad ránem
konečně usnu a sním o mluvících holubech, pokazí mi to hned vzápětí zazvonění
budíku. Mám chuť ho vyhodit z okna, na všechno se vysrat a spát dál až do
oběda, ale nakonec se překonám a překvapivě plná energie vyrážím v 7 ráno
na cestu. Na rozloučenou si v Kastanienallee dávám k snídani obří
bagetu s mozzarellou a pestem, zapíjím to dvěma šálky kávy a s láskou
pozoruji probouzející se Berlín. Bude se mi stýskat.
Když se po ne příliš
příjemné hodině strávené v dopravní zácpě dostávám na cyklostezku
vzdalující se od silnice, zaplaví mě vlna euforie. Hurá na sever! Míjím
zahrádkářské kolonie a rozlehlá jezera podobná mořím. Vzduch voní sladce po
melounech a zpěv ptáků doprovází pravidelné předení mého milého kola. Pak
následuje několik kilometrů dlouhá alej stovky let starých stromů, jejichž větve
se v korunách vzájemně proplétají a tvoří tak zdánlivě nekonečný zelený tunel.
A aby toho nebylo málo, cesta tímto magickým tunelem vede po celou dobu z
kopce! Cítím se jako v ráji.
Po prvních 51 km
zastavuji v Oranienburgu. Trochu mě začínají bolet záda z batohu,
nenapadlo mě totiž pořídit si na zadní kolo nosič, který tam snad všichni
rozumní cyklisté mají, a hlavně mi dávno došly veškeré zásoby vody. Jako na zavolanou
se přede mnou objeví levně vyhlížející Kebab-house. kde si dávám falafel
s vychlazeným pivem, na záchodě plním láhve čerstvou vodou, a jediné, co
mi kazí radost, jsou odporné hrací automaty, které tam nevím proč mají taky, a
nějaký zoufalý kluk do nich láduje své poslední drobné.
Následuje další
nádherný úsek vedoucí desítky kilometrů souběžně s řekou Havel. Vzduch
voní jehličím a květinami a je takové vedro, že nepotkávám jediného dalšího
cyklistu. Užívám si to naprosté odpoutání se od civilizace až do chvíle, kdy mi
po několika hodinách opět dochází voda a není kde bych ji mohla doplnit (teoreticky snad v té
zelené řece, ale ráda bych se ještě dožila zítřejšího rána). Tak jedu dál už
poněkud méně nadšená, batoh se mi zdá čím dál tím těžší, záda bolavější, rty
úplně suché a popraskané. Každou chvíli je však k vidění něco úžasného, co mě
z té bolesti vytrhne, ať už vzácný vodomilný pták, dřevěný most nebo
ukazatel, na kterém stojí, že do Fürstenbergu, mé dnešní cílové destinace,
zbývá urazit posledních 20 km.
Do cíle přijíždím
těsně po západu slunce. Jediné, co mi zbývá, abych se dostala do svého hotelu a
konečně se mohla napít, je vystoupat menší kopec. Abych to však neměla tak jednoduché,
spadne mi těsně před hotelem řetěz a já se rozčílím a zařvu několik německých
nadávek, jak nějaký zapšklý dědek. Sice nemám nejmenší problém řetěz během
několika minut nasadit zpátky, ale zaseru si přitom tak nehorázně kalhoty a
ruce - jako by nestačilo, že jsem ve tváři určitě rudá jak růže a zpocené vlasy
mi trčí do všech stran, ještě musím mít upatlané ruce od oleje, vždyť
s takovou mě do toho hotelu ani nepustí!
Nakonec
to probíhá hladce, jediné, co paní na recepci zajímá, je jestli jí mám jak
zaplatit, a tak v 11 večer spokojeně ležím osprchovaná, najezená a napojená
v měkké posteli, píšu smsku mámě, že po prvních 150 km žiju a mám se
skvěle a konečně se můžu v klidu a do sytosti vyspat.
Den čtvrtý
Původní
plán vstát v 6 ráno nevyšel. Vyhrabu se z postele o půl 10 a
probudím se teprve při pohledu na švédský stůl u snídaně, kde je snad více
jídla, než kolik jsem viděla za poslední měsíc. Čerstvé jahody, sýr, vajíčka,
uzený losos, mňaaam!
Hotel opouštím o pět kilo těžší těsně před
polednem. Sice jsem podle plánu měla být dávno v Neusterlitzu, tedy o 60
km dál, ale co naplat, i flákat se je občas potřeba. Stejně mám pocit, že tohle
tropické vedro sportovním výkonům příliš nepřeje. Další hodinu bloumám
lázeňským krokem po Fürstenbergu, nejvíc se mi líbí v protestantském
kostele (těžko říct, zda je to jeho výjimečnou atmosférou, nebo prostě jen tím,
že je v něm příjemný chládek) a uvědomuju si, že mě vedle zad začalo bolet
ještě levé lýtko.
Pak tedy konečně vyjíždím a opět brzy
zapomínám, jak je mi po tělesné stránce bídně. Cesta totiž vede překrásným
lesem, kde je teplota stejně příjemná jako ve Fürstenbergském kostele, a
meditovat se v něm dá snad ještě lépe. Vůbec si nevzpomínám, kdy jsem se
naposledy cítila být tak klidná a očištěná. Tak zamilovaná do celého světa. Myslím
na své přátele a rodinu a nemůžu se dočkat, až je znovu uvidím a obejmu. Snad
jim budu schopna alespoň část tohoto krásného pocitu předat jako ten nejdražší suvenýr,
který je vůbec možné si z cest přivést, a který podobně objevovali
poutníci již před staletími.
Po několika hodinách opouštím les a musím dál
následovat cyklostezku podél silnice, kde lze meditovat jen stěží. Často zastavuji,
abych si protáhla záda, utřela pot
z čela a zbavila skla svých brýlí otravných mušek. Je však milé, že kdykoliv
takhle na chvíli stojím, zastaví u mě dřív nebo později i nějaký řidič nebo řidička
a ptají se, zda je vše ok. Říkám, že jo, že pohoda, a přeji jim krásnej den a
hned ho mám taky hezčí, protože je pěkné vidět, že o vás má někdo starost, i
přestože jste jen divná ušmudlaná cyklistka.
Podle svých optimistických plánů jsem měla
dnes večer dorazit do Rostocku, ale je dávno 8 a já teprve přijíždím do
městečka Waren (Müritz), které je od Rostocku vzdáleno dalších 90 km. To mám za
to ranní flákání. Příliš se tím ale nevzrušuji a v klidu si to překrásné
lázeňské město obklopené největším vnitrostátním jezerem Německa procházím.
Kdybych neměla v Rostocku domluvený Couchsurfing, snad tu i zůstanu spát jen
tak v lese a hodiny naslouchám zpěvu neznámých, chráněných ptáků, ale nedá
se nic dělat, poprvé a snad i naposled za celou cestu „podvádím“ a jedu do
Rostocku vlakem. V životě jsem za ten pozoruhodný stroj pohybující se
rychle po kolejích nebyla více vděčná!
Ta největší část dobrodružství má však v
Rostocku teprve přijít. Hledá se byt mého hostitele Bennyho! Mám sice adresu,
ale ne mapu, a tak se musím spousty lidí ptát (Benny totiž nevlastní mobil,
takže mu nemůžu ani brnknout a poprosit ho o radu, něco až nepředstavitelného
v tomto postmoderním věku), a zděšeně zjišťuji, že to je až kdesi v
periferii města, takže se na kole plahočím další hodinu a půl. Cestou alespoň
míjím překrásné přístavy a lodě, poprvé v životě cítím vůni Baltského moře
a se zatajeným dechem sleduji paprsky zapadajícího slunce odrážející se od
mořské hladiny. Pak se konečně dosmýkám k zastávce, která má být poblíž,
ale místo Bennyho domu nacházím jen obrovská skladiště supermarketů, mám chuť
se na to už vykašlat a jít spát někam pod most, že jsem radši nezůstala ve
Warenu, ale nakonec potkávám nějakého milého týpka, který mě pošle správným
směrem a s úderem půlnoci konečně zvoním na Bennyho zvonek.
Přichází mi otevřít asi pětadvacetiletý
usměvavý týpek s kšiltem dozadu a velkou jizvou na noze. „My place is
quite minimalistic,“ prohlásí, když vstupujeme do jeho bytu a já záhy pochopím,
co tím myslí. V kuchyni nejsou kromě sporáku a varné konvice žádné
elektrospotřebiče, ani lednička, a v obýváku nenajdete nic než starý
počítač a pohovku. Říká, že můžu spát v jeho posteli v ložnici,
zatímco on se vyspí na gauči. Jsem mu za všechno moc vděčná a ráda bych o něm
zjistila něco víc, tak navrhuji, že bychom ještě mohli skočit na benzínku pro
pár piv. Nadšeně souhlasí.
Povídáme si skoro až do rána. Zjišťuji, že
Benny v 16 letech odešel z domova, ale díky pohostinnosti svých
přátel se nikdy úplně neoctl na ulici. „Proto mám rád Couchsurfing, vím, jak
důležitý to je, mít kde přespat. A jak důležitý je dělat něco dobrýho pro
druhý. To se pak člověku vždycky vrátí, jak se ke druhejm chová.“
Ve 3 ráno přicházejí do Bennyho bytu další
dva Couchsurfeři ze Španělska. Ubytoval je na poslední chvíli přes emergancy
request, protože se v Rostocku octli naprosto neplánovaně a bez peněz na
ubytování. „Stopovali jsme směrem na Hamburg. Pak nám konečně zastavil nějakej
týpek s úplně božím sporťákem, co do Hamburgu jel, tak si říkáme, skvělý!
Jenže to byl totální magor a rozjel to rychlostí asi 250 km/h. Nejdřív to byla
prdel, ale pak jsme se začali bát, že nás fakt zabije. Museli sme mu říct, ať
nás v nejbližším městě vysadí. A do Hamburgu radši dojedem až zítra.“
Ještě pár hodin si vyměňujeme šílené
cestovatelské historky a nad ránem spokojeně usínáme.
Žádné komentáře:
Okomentovat