Den první:
V půl 6 ráno se mě snaží z postele
vylákat optimismem jásající melodie budíku. Po prvních otravných tónech ji
spěšně vypínám a nejistým krokem se potácím do kuchyně. Proč jsem proboha šla
spát až ve 3 ráno? Jasně, pečlivě prostudovat mapy před odjezdem je důležité,
ale neměla jsem na to předtím celý týden? Na druhou stranu, nejspíš bych samým
vzrušením dřív ani usnout nedokázala, takže si nemám co vyčítat Rychle do sebe
kopnu šálek kávy, naposledy kontroluji obsah batohu, s úlevou nacházím své
kolo na chodbě přesně tam, kde jsem ho včera s lehkými obavami zanechala,
a s radostí se řítím z kopce směrem k hlavnímu nádraží. Prší,
a tak kromě bandy usmívajících se pracovníků Technických služeb potkávám jen kolony nelidsky působících aut.
Vlak do Berlína zeje prázdnotou. Věším kolo na podivný
hák v cyklistickém voze a přitom si vybavuji video z jatek, kde na
podobné háky věší mrtvý dobytek, aby šel snadněji stáhnout z kůže. Poté se usadím
k oknu s vědomím, že je to tento týden naposledy, co se nechávám
z bodu A do bodu B přepravit bez vynaložení vlastního úsilí. Vlak se pomalu
dává do pohybu.
Chvíli pozoruji skrz proudy po okně stékajícího
deště barevné žižkovské domy a přemýšlím, jaké fascinující lidské osudy mohou
jejich staré praskající zdi pamatovat, poté zavírám oči a znovu se probouzím o
několik hodin později, dávno za česko-německými hranicemi. Mraky na nebi se
začínají protrhávat a do vlaku nesměle pronikají první hřejivé paprsky slunce. V Drážďanech
si ke mně přisedne skupina internacionálních babiček – Němka, Japonka a Švédka.
Lámavou angličtinou jedna druhé popisují zážitky ze svých cest, zvědavě
porovnávají zvyky společností, z nichž pocházejí, a člověk se při pohledu
na ně nemůže přestat usmívat a přát si, aby byl jednou ve stáří stejně tak
mladý.
Těsně před polednem přijíždím do sluncem
prozářeného Berlína. Poprvé v životě se při jízdě na kole v provozu
necítím jako sebevrah, tak perfektně značené a pohodlné ty cyklostezky
v širokých berlínských ulicích jsou. Samou radostí třikrát obkroužím
centrum, přitom si prohlížím všechny pozoruhodné památky vyjmenované v průvodci,
jejichž jména a historii si můžete přečíst z tolika jiných zdrojů, že se
mi zdá nesmyslné znovu zde o nich vyprávět. Snad jen, že nejvíce mě uchvátil
staro-nový Kaiser Wilhelm Gedächtnis-Kirche, který považuji za dokonalé zhmotnění podstaty celého Berlína. Jak
je to disharmonické spojení válkou poznamenaných historických budov
s ambiciózní postmoderní architekturou na první pohled divné a ošklivé! A
přesto, znáte snad jiné město, které by upřímněji, bez jakýchkoliv příkras
dávalo na odiv celou svou historii, jakkoliv absurdní a nesnesitelná se může
zdát? Člověku z toho může být buď hluboce smutno, nebo může být nadšen a
okouzlen veškerou protikladností života, která se mu zde připomíná na každém
kroku, a protože svítí slunce, není pro mě nikterak těžké spíše než melancholii
podlehnout nadšení.
Po několikátém zakručení břicha si uvědomuji, že jsem
samým nadšením ještě ani neobědvala, přestože před chvílí odbila čtvrtá hodina.
Vydávám se tedy hledat ulici Kastanienallee,
na jejímž vrcholu by se měl tyčit Konnopke´s Imbiß s nejlepším Currywurstem v Berlíně. Mapy v mobilu mi
bez připojení k internetu nefungují, a tak zkouším zapojit svou intuici a
prostě někam jedu. Po půlhodině chaotického bloudění to vzdávám a zkouším se
radši někoho německy zeptat. Mám štěstí, protože hned první kolemjdoucí s sebou
mají mapu Berlína, kterou mi s úsměvem darují a dokonce mi v ní
zakroužkují, kde přesně se právě nacházíme. Vděčně se s nimi loučím a ke
svému úžasu zjišťuji, že zakroužkovaná ulice je jen kousek od Kastanienallee. Ani se m nechce věřit,
jak je má intuice skvělá, a zvesela ujíždím směrem k cíli.
Jaké je však mé překvapení, když místo
ke stánku s božským Currywurstem opět přijíždím do centra
na Museumsinsel a tento scénář se
jako v absurdním divadle znovu a znovu opakuje! Asi hodinu bezradně
kroužím kolem notoricky známých památek, pot ze mě jen teče, a nejhorší na tom
je, že vůbec nechápu, co dělám špatně. Copak vůbec neumím číst v mapě? Jak
se proboha chci dostat do Kodaně, když ani nejsem schopná najít jednu nedalekou
ulici? Opřu kolo o zeď, znovu zoufale rozprostírám mapu, a vtom mi to dojde!
V Berlíně se nacházejí dvě ulice podobného názvu, Oranienstraße a Oranienburgerstraße,
a zatímco celou dobu stojím na jedné z nich, na mapě je zakroužkovaná ta
druhá, ležící úplně jinde.
Po další čtvrt hodině jako v posledním tažení
konečně přijíždím do cíle k zaslíbenému Imbißu. Nevím sice, nakolik může
být tolik hladová a vyčerpaná bytost jako já objektivní, ale mám pocit, že lépe
chutnající Currywurst bych v Berlíně skutečně pohledala jen stěží. Stejně
tak výborné se mi zdá i pivo Berliner, kterého do sebe v několika minutách
naliju hned dvě láhve, a v příjemném opojení se pomalu procházím po
Kastanienallee, nádherné ulici plné kaváren, knihkupectví, bazarů
s gramodeskami a kouzelným starým kinem, atmosférou tolik připomínající
můj milovaný Žižkov.
Blíží se večer a s ním i čas konečně poznat mého
hostitele, Philippa z Couchsurfingu. Bydlí na sídlišti, na kterém jsou
poetické snad jen názvy jednotlivých ulic, nesoucí jména světových hudebních
skladatelů. Trochu nervózně stisknu zvonek a snažím se příliš nemyslet na to,
jak vyjetě musím po tomto náročném dni působit. Avšak podle příliš hlasitého
smíchu, kterým Philipp reaguje téměř na každou z mých rádoby vtipných
poznámek, je nejspíš ještě nervóznější než já. Naštěstí se po několika minutách
oba uklidníme a konverzace dál plyne poklidně jako hladina řeky Správy. Zjišťuji,
že Philipp za poslední 3 roky hostil přes 800 různých cestovatelů a pracuje
v online psychologické poradně, poté vypiju 6 půllitrových sklenic vody
(až doteď jsem si vůbec neuvědomila, jakou mám vlastně žízeň!) a vydám se do
blízkého obchodu pro několik láhví piva, zatímco Philipp pro nás připravuje
večeři.
Když se vracím „domů“, přivítají mě 3 další
cestovatelky – obrovská Susanne z Dánska a dvě éterické bytosti
z Islandu (za chvíli vyjde najevo, že jsem Philippovi blbě rozuměla, a ve
skutečnosti jsou z Irska, ale vypadají tak nadpozemsky, že už to pro mě stejně
navždycky zůstane Island). Susanne je 47 let, za doprovodu hlasitého funění
přechází pomalým kolébavým krokem několik minut z jedné strany obýváku na
druhou a má nepříjemnou zálibu neustále všechny fotografovat a následně tyto
kompromitující materiály sdílet na Facebooku.
U večeře Philippa přesvědčím, aby nám předvedl
něco ze své hudební tvorby, o které s takovou láskou píše na svém profilu.
Chvíli se zdráhá, že prý to nestojí za nic, ale po první láhvi piva nadšeně
souhlasí. Zhasne v obýváku světla a já nevěřícně zjišťuji, že se nám nad
hlavou rozzářila obrovská disko koule, zaplavující pokoj zelenými srdíčky, rudými
hvězdami a bůh ví čím ještě. Do toho se domem hlasitě rozezní pekelné
osmdesátkové elektro, Philipp to doprovází svým pisklavým hlasem a tančí přitom
jak pominutý. Rychle do sebe liju další a další pivo a i když to i přes mou čím
dál tím větší opilost zůstává pořád stejně strašné, mám radost, že je ten zvláštní
roztržitý pán najednou tak šťastný. Holky z Islandu to nejspíš vidí
stejně, neboť si vyměňují několik pobavených pohledů, a Susanne, jako by se jí
to vůbec netýkalo, exportuje do svého kapesního notebooku další miliardu fotek.
Po několika hodinách naštěstí dochází pivo a v domě
zavládne ticho. Je na čase jít spát.
Den druhý:
Několik minut po 6 ráno mě probouzí dřevorubecké
chrápání Susanne. Ne, že bych byla nadšená, ale na druhou stranu toho dnes
aspoň víc stihnu. Navíc je osvobozující probudit se z apokalyptického snu
o 3. světové válce, která svět zachvátila po rozpadu EU, do celkem poklidného rána,
i když s vědomím, že právě teď probíhají v Bruselu za zavřenými
dveřmi jednání, která v úplnou destrukci společné Evropy klidně vyústit
mohou. Je mi z toho smutno a nechápu, jak můžeme v našich dějinách znovu a
znovu dopustit, aby uměle vytvořené peníze a s nimi související dluhy rozvracely
náš skutečný svět se všemi jeho technickými vymoženostmi a vznešenými
hodnotami, které člověk na okamžik proměněný v Boha dokázal vytvořit. Proč se
navzájem tak trápíme? K čemu je člověku zisk, když pro něj musí druhý
trpět? A existuje vůbec nějaká reálná šance, jak tuto plíživou a stále
pokročilejší destrukci Evropy zastavit? Nebo nezbývá nic než čekat na
katastrofu a s ní (snad?) spojenou katarzi?
Na jiné myšlenky přicházím až ve chvíli, kdy znovu
osedlám hřbet kola a rychlostí větru se řítím dolů z několikakilometrového
kopce. Jak osvobozující je na chvíli jen tak jet a nad ničím velkým
nepřemýšlet. Poslední volný den v Berlíně. Co budu dělat?
Nejdříve navštěvuji Kreuzberg, kde v jedné
zapadlé uličce náhodně objevuji perfektní antikvariát a knihovnu Another Country. Ve dvou rozlehlých poschodích od podlahy ke stropu přeplněných
anglickými knihami najdete zároveň spoustu křesel různých barev a velikostí, která
člověka přímo svádějí k tomu, aby v nich ve společnosti knihy klidně
proseděl celý den. Ve spodním patře objevuji kávovar, ledničku s pivem a domácí
limonádou, čerstvý chléb, máslo, v rohu stojí opřená kytara a u dlouhého
stolu sedí a diskutuje skupinka několika mladých lidí. Podle programu se zde
konají také různé filmové projekce, čtenářský klub, autorská čtení, diskuse o
společenských problémech,… Co víc si vůbec přát? Kdybych v Kreuzbergu žila,
nejspíš mě odsud vůbec nedostanete.
Dále stojí za zmínku odpolední návštěva tureckého
trhu na Maybachufer. Za několik málo Euro si zde k obědu kupuji pytel čerstvých
meruněk, šťavnaté mango, jablka a pomeranče a za doprovodu pouličního muzikanta
zpívajícího o Bohu a lásce asi hodinu sedím u řeky, pomalu si vychutnávám
všechno to dokonalé ovoce a přeji si, aby tato zdánlivě obyčejná chvíle nikdy
neskončila. Pak nakupuji ještě trochu ovoce pro Philippa a ostatní
spolubydlící, nabita novou energii dál bloumám neznámými ulicemi, a nakonec
svou pouť končím na nejlepším možném místě, bývalém letišti Templehof.
V době berlínské blokády sloužil Templehof k zásobování
Západního Berlína. Po pádu železné opony se však znovusjednocený Berlín během
několika let rozrostl natolik, že se letiště octlo ze všech stran obklopené
zástavbou a je proto z bezpečnostních důvodů nemožné nadále jej využívat k původnímu
účelu. A tak sem začali chodit lidé podobně jako do parku – po několikakilometrových
ranvejích se místo letadel projíždějí skejťáci, cyklisté a bruslaři, děti pouštějí
draky, jiné si v trávě líně čtou nebo vychutnávají pivo, a ač se vedení
města již několikrát pokoušelo prostor využít například pro výstavbu nových
bytů, pokaždé narazilo na nevídanou vlnu odporu veřejnosti. Jsem nadšena, a tak
střídavě jezdím po ranvejích a válím se v trávě až do západu slunce.
Večer se už nic příliš zajímavého neděje, jen
přijela nová cestovatelka z amerického Texasu a nestačí se divit
podivuhodnému životu Evropanů. „To jako fakt pijete vodu z kohoutku? Vždyť
se dá koupit normálně v supermarketu!“ vzpíná ruce k nebi a zvědavě
si ode mě nechává vysvětlit, co to je Česká republika. Aspoň si ale můžu trochu
procvičit angličtinu… Pak jdu brzo spát,
nastavuji si budík na 6 ráno (pokud mě předtím nestihne probudit Susanne) a
těším se a zároveň trochu bojím, jestli zítra těch prvních plánovaných 150 km
dokážu ujet.
 |
| Kaiser Wilhelm Geachtnis Kirche |
 |
| Another Country |
 | |
| Kino v Kastanienallee |
 |
| Tempelhof Flughafen |
Žádné komentáře:
Okomentovat